Hmmm...
To bych nebyl já, abych se pokaždé nesnažil zaujmout. Ještě než začnu dělat cokoliv jiného (teď myslím všeobecně), mám jasnou průkopnickou vyzy, která zaslepí vše ostatní. Demoralizovaně pak píši svoji „výjimečnou“ slohovou práci, „speciální“ článek nebo „ojedinělou“ recenzi, plnou dlouhých převratů a ještě delších slovních spojení. A jak si tak skládám slůvko za slovem, snažíc se, aby vše znělo nejlépe, absolutně zapomínám na smysl vět. Průkopnická vize si pomaličku bere svou daň. Nejspíš to bude tím, že se mi ničím nezajímavý lidé, kteří splývají s davem, vysloveně hnusí, teď nemluvím jen o hiphoperech. Každý by měl být něčím výjimečný, čím by měl převažovat nad ostatními.
Už snad konečně chápu, že tvářit se výjimečně můžu, až tehdy, kdy si budu naprosto jist, že dál už se vypracovat nejde. Že už jsem došel na konec chodby zvané psaní, a je čas postoupit o level výš, abych vyčníval. Jak těžká představa, když si uvědomím, že asi nejsem ani v polovině té chodby. Měl bych si proto vyčistit hlavu od novátorských přístupů, vtipných obratů a přestat si všímat toho, jestli je článek zábavný… Soustředit se jenom na chodbu, uzamčené pokoje jsou pro mne tabu.
Však možná proto je jedním z mých největších kladů poutavé psaní o ničem, alespoň co se za nehet vleze. Říká mi to nemálo lidí, a mě to jako ozvěna leží v hlavě dodnes - bez problému dokážu do půlky povídky vecpat nudnou cestu letadlem a rozebírat ji do nejmenších detailů. Škoda, že tato schopnost se u psaní recenzí projevuje v jakémsi opačném slova smyslu. Rádoby chytrými řečmi se pokouším poukázat na svůj literární talent, ale to hlavní zůstane nevyřčeno. Překročím tedy velké hovno, ve kterém jsem se až doteď čvachtal, a zkusím to jinak…
Okomentovat