Jednoho letního, zpařeného večera zakaleným zrakem skenuji televizi. Ne, že bych očekával nějaký stravitelný pořad, spíš se jen tak z trucu nechávám unášet námitkami a narážkami v mé hlavě. Samozřejmě, i mimozemšťané musí někdy vypnout, vnořit se do okolního světa, aby tolik nebelhali za dobou. V tom mne do mého mazlavého čelíčka udeří vlněný, kostkovaný svetr. Přesný duplikát těch, které jsem nespočetně dostal na vánoce, k narozeninám, nebo jen tak za odměnu, abych nepřimrzl k zemi. Hodilo by se podotknout, že mám teorii, která tvrdí, že v celém probádaném vesmíru existuje jenom jeden jediný druh kostkovaných svetrů. Samozřejmě doprovázený mnoha barevnými variacemi. Jako kdyby to naše babičky a prababičky pletli podle jakéhosi uceleného intergalaktického návodu, který se dědí z generace na generaci. Jak už to ovšem je jakkoliv, tiše tomuto jedincovi z televize tleskám – navléknout se do něčeho, co celá dnešní subkultura zatracuje je hodné údivu… Ať už v tom vypadáte jakkoliv prazvláštně. Kde se však ve vás, lidech, ztratil vlastní názor? Názor, který vám nebránil vylézt před dům v kostičkovaném svetru s jelenem? (Je tu ještě další věc, která by vám v tom mohla zabránit, zvaná teplota). Proč si na rande nevyjdete s loveckou beranicí, kterou tak zbožňoval pantáta? Vždyť je to tak běžné – my potvůrky si necháváme běžně narůst ochlupení na hlavách, abychom zaujali samičky (kam se na to hrabe nějaký námluvní taneček, nebo námluvní zpěv ptáků).
Až příliš jste se začali spoléhat na názor ostatních. V nepatrném podvědomí mám dokonce uloženou informaci, že naši milí slovenští kolegové vysílají pořad „Čo je In a čo je Out“, kde nekompromisně udávají trendy svým divákům. Díky bohu, že to u nás neběží (živě vidím tu sfanatikovanou mládež) – ale na nás místo toho bůh seslal Leoše Mareše.
Tak jako tak, nic se nevyrovná pocitu vyčnívat nad ostatní – a to jakýmkoliv způsobem, že v tom hraje roli zrovna svetr, bude ostatním šum a fuk. Ty podivné výrazy v obličejích, nechápavá gesta a uhrančivé pohledy za to stojí. Možná se budou smát… Možná budou i ukazovat… Ovšem abyste to nepochopili špatně, nechci stvořit svojí soukromou armádu svetrooděnců, jen popisuji pocit troufalého moderátora z televize. Protože ojedinělost je to jediné, čím můžete vy lidé překvapit (narozeninovou párty nechme stranou).

Zní to grandiózně, však?
Proč by nemělo, revoluce se taky nekoná několikrát do roka, je to spíše taková intuitivní akce, která si vždy svůj čas najde...
Abych uvedl věci na pravou míru, cosi ve mě se už dlouhou dobu bouří, hraje si to tam na hrdinu. Popravdě jsem nečekal, že by to mohlo dojít tak daleko, ale staniž se...

Měl jsem se držet tématu,
nad vzorkem spermatu.

Vskutku, měl jsem geniální plán, hodný Fantomase, lenost je však někdy silnější než já. Obvykle mne nepřepadne, spíše mne pomaličku přepadává, dohlodává, jako (šťavnaté) jablko, až ze mne nakonec zbude jen ohryzek.
A bohužel, to samé, nebo alespoň něco tomu dost podobné se stalo i v tomto případě.
Zmiňovaný plán, tedy blog řízený mimozemšťanem, nechápajícím lidské pravidla a zvyky tedy zůstal nevyužit. Doteď.
A když návrat, tak pořádný. Famfáry a potlesk sice neuslyšíte, ale moje vize nastupuje v plné síle. Partička stvoření, starající se o tento blog, novátorský přístup přeci jenom nezapřu. Každá z obludek má již vypracovaný vlastní styl psaní, s trochou snahy i minulost, záliby a vše ostatní, pokud by to bylo třeba někde zmínit.
Nalezl jsem skrytou můzu, nesoucí název "Odhodlání něco dokázat" a ta mě nakopává vpřed, dokonce ani sedět nemohu. Odhodlání spravovat svůj vlastní tým (který tvořím paradoxně pořád jenom já).



Domokun, samozvaný vládce a panovník tohoto blogu.
Velmi objektivně kritizuje (nic jiného ani neumí) nás, lidi, naše chování, zvyky a aktuální věci, které hýbou světem.



Mystifikátor
Jak pravý rčení: Ojebávačů je mnoho, ale pravý mystifikátor je jen jeden



Šuhaj
Velice skeptické stvořeníčko, v jehož společnosti by vydržel leda nadopovaný Einstein... Neustálé otázky a následný nechápavý výraz...



Tentokopf
Co dodat, v každém týmu MUSÍ být psychedelický blázen (a jestli v nějakém někdy nebude, spadnou vám na hlavu všechny zákony fyziky a megatroniky).

O konkrétnějších zaměřeních potvůrek se dozvíte za nedlouho, možná že to nebude "in a minute", takže se omlouvám nedočkavcům, klepajícím se u počítače a sledujícím můj blog, aby si přečetli další článek (nestyďte se, já vím že tam někde jste!)

Vesmírný Mód

Nejspíš už jste to postřehli, spíše ne, ale na rovinu - jsem vášnivý fanda Depeche Modu. Proto mi není větší ctí, než uveřejnit recenzi na nové album na svém blogu. Chachá, mám z něj takovou radost, že bych nejraději uspořádal nějaké speciální depešácké slavnosti. Jestli něco poslouchám každou chvíli, tak je to právě nové album Depeche Modu, které znám skoro nazpaměť.
Dobrá, možná trochu přeháním, ale léta kupená euforie prostě musela ven. Proto si neodpustím ještě jedno velké "chachá".

Chacháááááááááá!

Je jen málo kapel, které by v sobě nesli něco tak tajemného, jako Depeche Mode. Když jsem byl malý, nezkušený capart, po slovu mód mne začalo mrazit v zátylku. A nutno dodat, že za to mohla právě tato tajemná skupina, kterou ne a ne okusit. Když už jsme u toho vzpomínání, ze začátku mi tato kapela moc neříkala. Z celého jednoho albumu se mi líbilo pouhé zbla, ale právě to zbla stálo za to. Možná proto jsem depešáky hned nezavrhl, a možná proto jsem neudělal osudovou chybu svého života. Tento jev je pro Depeche Mode typický - jejich kvalita se mění (povětšinou k lepšímu) časem, zpočátku to za moc nestojí, ale postupně je to každým poslechem čím dál lepší. Teď mluvím o Depeche Modu obecně, o každém jejich albu, o každé skladbě. Proto je pohled kritiků i fanoušků tak rozporuplný. A proto také platí, že jakmile vás chytnou, nikdy vás neomrzí. Dají se poslouchat stále dokola a pořád máte co objevovat. Není se tedy divit, s jakým nadšením bylo doprovázeno vydání alba a to nemluvím jen o velkých depešáckých party.

Teď ovšem k samotnému albu, s názvem Sounds Of The Universe (zvuky vesmíru).
Samotný název napovídá, že album není nic obyčejného, žádná slátanina chytlavých melodií, dvakrát přežvýkaná, a vyplivnutá, aniž by dávala jakýkoliv smysl. Album funguje jako celek, a pokud z něj chcete mít maximální požitek, musíte ho poslouchat v celku, žádné přeskakování méně oblíbených písniček autoři nebrali v úvahu. Z alba přímo vyzařuje atmosféra, která na vás čeká na každém kroku, v každé minutě, v každé bicí smyčce.
Kdekdo řekne, že letošní album za moc nestojí, a že depešácké trio už je jen banda senilních dědků, co si do práce jezdí eskalátory, a co si zuby nasazují jen ve sváteční dny.
Osobně to nechápu. Dle mého názoru na albu není výrazně podprůměrná skladba, a i těch průměrných je poskromnu (SpaceWalkera záměrně vynechávám). A opravdu se mi hnusí představa, že bych nějaký track přeskočil, což je oproti Playing the Angel pokrok.



Samozřejmě nemůžeme čekat Violator n.2, a já si ani takové naděje nedělal, i když namyšlení autoři říkali něco jiného. Zklamání totiž dokáže ovlivnit celý poslech alba, a to váš pohled na album pozmění navždy. Vezmeme to po lopatě.

Po půl minutovém intru, které má představovat vesmír, a o kterém Martin Gore (autor všech známých depešáckých hitů) prohlašuje, jak je děsivě nabité atmosférou. To si nemyslím, dle mého ničím nepoznamenaného názoru je to jen snůška melodií, které by šli v FL studio s trochou zručnosti udělat za pár minut. Mno budiž, v prvních minutách na pošahané intro snadno zapomenete, díky prazvláštní úvodní písni In Chains (V poutech). Všechno, všecičko je na ní jiné, nové a neotřelé. Zní to jako žvásty, ale zkuste to si to poslechnout sami. Podle mě je to jedna s nejlepších věcí na albu, obvzlášť v refrému.

You’ve got me dying for you
It’s you that I’m living through

Hned za ní následuje Hole To Feed (Díra k zalepení). Už nevím kde, ale někde jsem četl, že je to nejlepší skladba z alba. Nevím nevím, mě to přijde o ničem, v refrému by se to dalo rozhodně více rozjet. Celá skladba je postavena na bubnech, a je doprovázena hučivým, tahavým zvukem.
Ale to nevadí, protože hned za ní následuje pomyslný vrchol desky, Wrong (Špatně). Každý ho nejspíš alespoň pomyslně zná, a kdo ne, je veliký tupý hovado, které nemá s hudbou nic společného.
Popisovat ho teď nebudu, je to energií sršící skladba plná výkřiků a vzdechů.
Fragile Tension (Křehké napětí), se mi s každým poslechem líbí čím dál více. Bohužel slyšel jsem jí už jako demo verzi, jejíž kvalita byla dosti bídná. Radost ze skladby se dlouho nedostavovala, až teď, mám štěstí. Hutný refrém, a Gahanovo tenký hlas - to je Fragile Tension. Nejvíc mě ale dostává úplný závěr songu, kde jsou doopravdy geniální bicí (škoda, že nedoprovází celou skladbu). Právě na tento song jsem slyšel nejpříznivější reakce (čemuž se, dlužno říct, velmi divím), a dokazuje to i fakt, že je použit v reklamě na O2.
Dostáváme se k dvěma, celkem si podobným skladbám. První z nich, Little Soul (?) je pomalejší, skladbička, ta druhá In Sympathy (V náklonosti) je zřejmě nejtanečnější věc na albu s velkým potenciálem. Chytlavá kytara, Goreho vokáli v silných refrémech... Prostě božárna.
A následuje Peace (Mír), depešárna jako řemen, skvělý song, s hutnou atmosférou, která by se dala krájet (pilou, až tak moc je hutná). Jen mě trochu mrzí refrém, který je až moc spirituální.

...There is radar in my heart...

Další song, nasmolený Gahanem nese název Come Back (Vrať se). Demo verze této skladby též unikla na net, ta byla ovšem povedenější, a dle mého názoru je finální verze dost chabá. Nejspíš za to může až moc uřvaná kytara, díky níž se skladba prostě nedá poslouchat v mp3jce. Studio verze je o 100 procent lepší.
Perfect je zase geniální píseň, s velice, velice, velice chytlavým refrémem. Někdo psal, že začíná stejně jako jedna Žbirkova kravská píseň, mno vůbec to nevadí. Hned za ní Miles Away/ The Truth Is, která se nese ve stejném duchu, jen je v zajímavějším, pochodovém rytmu.
Jediná Gorem zpívaná věc na albu se jmenuje Jezebel, a je to takový slabý odvar z dosavadních Goreových projektů. Refrém zůstává naprosto nevyužit, ale druhá polovina písně všechno zachraňuje.
A poslední, i když to říkám posté, nejlepší skladbou na albu je... Chvilka napětí... Corrupt!
Trochu připomíná Clean z Violatoru, ale kvalitou jde mnohem dál. Bzučivé zvuky, Gahanovo vzdechy a provokativní bicí - to vše dává vzniknout skvělé atmosférické písni.

...You’ll be calling out my name...

Je to taková, poslední tečka za albem, pokud nepočítáme skrytou instrumentální verzi Wrongu.



Jak jsem říkal, ohlasy jsou velice rozdílné, tuhle bych bral jako velmi pozitivní. Nové album má jistě co přinést, a hemzy o tom, že po odchodu Wildera stojí kapela za ehm ehm bych moc vážně nebral. Tito hemzofilové se svoji teorii snaží podnítit tím, že dema z dob Alana Wildera byla chudá a o ničem, a právě na tom je vidět, kolik práce Alan ve studiu udělal.
Posměšně kroutím hlavou - to jen jsou nynější dema na tak vysoké úrovni.
A že už depešáci nemají co říct? S tím se jděte zahrabat, v červnu vám toho řeknou hodně, a to na plný koule!

Jak dlouho už se na tuhle desku těšíme? Rok? Víc? Mnohem víc... Dle mého názoru velmi zdarilé album How To Dismantle An Atomic Bomb, jež nás potěšilo svou přítomností v listopadu roku 2004, navnadilo fanoušky, kteří se na novou desku velmi, velmi a ještě jednou velmi těšili... Však U2 patří mezi velikány nejen britského popu/rocku. O tom, že album No Line On The Horizont bude spolu s depešáckým kouskem jedno z nejlepších alb roku už určitě víte, a jen zahradní trpaslíci se tuhle megagigahafomazec novinu ještě nedozvěděli. Je ovšem tohle album nejlepší v jejich historii? Mno potěž pánbůh, to už se rovnou můžete zeptat toho trpaslíka.


Abych pravdu řekl, U2 sem si nikdy neměřil drobnohledem, jako ostatně všichni, jejich slavné hity jsem znal, ale vše ostatní mi byla putna. Proto předem podotýkám, že tenhle článek je šitý na míru občasným posluchačům - oddaní founšci budou mít nejspíš úplně jiný názor.
Albu pomyslně vévodí megalomanský disco hit No Line On the Horizont, který sedl ne každému do noty. Naštěstí zbytek desky je přesně takový, jaký by měl být - smrtící rock ve stylu Zeppelínů. A považte, to byla NĚJAKÁ skupina.
Trpaslíci nespokojeně vrtí hlavami, mě však tato deska zajímavým spůsobem zaujala. Na první poslech nic moc, říkáte si, ovšem když se pokusíte vychutnat hudbu tak, jak vás to učili ve školce, jistě albu příjdete na chuť. Teď nemluvím jenom o hitech, kterých je albu poskromně. Vlastně vůbec nemluvím o hitech, mluvím (kruci, až teď jsem si uvědomil, že vlastně píšu) o ostatních, k dokonalosti vytažených skladeb, které možná nemají tak silný refrém, jako Magnificent. Když se rozezní kostelní varhany v "Unknown Caller", začnete vytahovat z kapes zapalovače, čert vem, že jste zapřisáhlí nekuřáci.
Ovšem, to by jste museli být NĚKDO, aby jste si tohle album užili :D (...výzva...?)