Co na to mimozemšťan?

Vesmírný Mód

Nejspíš už jste to postřehli, spíše ne, ale na rovinu - jsem vášnivý fanda Depeche Modu. Proto mi není větší ctí, než uveřejnit recenzi na nové album na svém blogu. Chachá, mám z něj takovou radost, že bych nejraději uspořádal nějaké speciální depešácké slavnosti. Jestli něco poslouchám každou chvíli, tak je to právě nové album Depeche Modu, které znám skoro nazpaměť.
Dobrá, možná trochu přeháním, ale léta kupená euforie prostě musela ven. Proto si neodpustím ještě jedno velké "chachá".

Chacháááááááááá!

Je jen málo kapel, které by v sobě nesli něco tak tajemného, jako Depeche Mode. Když jsem byl malý, nezkušený capart, po slovu mód mne začalo mrazit v zátylku. A nutno dodat, že za to mohla právě tato tajemná skupina, kterou ne a ne okusit. Když už jsme u toho vzpomínání, ze začátku mi tato kapela moc neříkala. Z celého jednoho albumu se mi líbilo pouhé zbla, ale právě to zbla stálo za to. Možná proto jsem depešáky hned nezavrhl, a možná proto jsem neudělal osudovou chybu svého života. Tento jev je pro Depeche Mode typický - jejich kvalita se mění (povětšinou k lepšímu) časem, zpočátku to za moc nestojí, ale postupně je to každým poslechem čím dál lepší. Teď mluvím o Depeche Modu obecně, o každém jejich albu, o každé skladbě. Proto je pohled kritiků i fanoušků tak rozporuplný. A proto také platí, že jakmile vás chytnou, nikdy vás neomrzí. Dají se poslouchat stále dokola a pořád máte co objevovat. Není se tedy divit, s jakým nadšením bylo doprovázeno vydání alba a to nemluvím jen o velkých depešáckých party.

Teď ovšem k samotnému albu, s názvem Sounds Of The Universe (zvuky vesmíru).
Samotný název napovídá, že album není nic obyčejného, žádná slátanina chytlavých melodií, dvakrát přežvýkaná, a vyplivnutá, aniž by dávala jakýkoliv smysl. Album funguje jako celek, a pokud z něj chcete mít maximální požitek, musíte ho poslouchat v celku, žádné přeskakování méně oblíbených písniček autoři nebrali v úvahu. Z alba přímo vyzařuje atmosféra, která na vás čeká na každém kroku, v každé minutě, v každé bicí smyčce.
Kdekdo řekne, že letošní album za moc nestojí, a že depešácké trio už je jen banda senilních dědků, co si do práce jezdí eskalátory, a co si zuby nasazují jen ve sváteční dny.
Osobně to nechápu. Dle mého názoru na albu není výrazně podprůměrná skladba, a i těch průměrných je poskromnu (SpaceWalkera záměrně vynechávám). A opravdu se mi hnusí představa, že bych nějaký track přeskočil, což je oproti Playing the Angel pokrok.



Samozřejmě nemůžeme čekat Violator n.2, a já si ani takové naděje nedělal, i když namyšlení autoři říkali něco jiného. Zklamání totiž dokáže ovlivnit celý poslech alba, a to váš pohled na album pozmění navždy. Vezmeme to po lopatě.

Po půl minutovém intru, které má představovat vesmír, a o kterém Martin Gore (autor všech známých depešáckých hitů) prohlašuje, jak je děsivě nabité atmosférou. To si nemyslím, dle mého ničím nepoznamenaného názoru je to jen snůška melodií, které by šli v FL studio s trochou zručnosti udělat za pár minut. Mno budiž, v prvních minutách na pošahané intro snadno zapomenete, díky prazvláštní úvodní písni In Chains (V poutech). Všechno, všecičko je na ní jiné, nové a neotřelé. Zní to jako žvásty, ale zkuste to si to poslechnout sami. Podle mě je to jedna s nejlepších věcí na albu, obvzlášť v refrému.

You’ve got me dying for you
It’s you that I’m living through

Hned za ní následuje Hole To Feed (Díra k zalepení). Už nevím kde, ale někde jsem četl, že je to nejlepší skladba z alba. Nevím nevím, mě to přijde o ničem, v refrému by se to dalo rozhodně více rozjet. Celá skladba je postavena na bubnech, a je doprovázena hučivým, tahavým zvukem.
Ale to nevadí, protože hned za ní následuje pomyslný vrchol desky, Wrong (Špatně). Každý ho nejspíš alespoň pomyslně zná, a kdo ne, je veliký tupý hovado, které nemá s hudbou nic společného.
Popisovat ho teď nebudu, je to energií sršící skladba plná výkřiků a vzdechů.
Fragile Tension (Křehké napětí), se mi s každým poslechem líbí čím dál více. Bohužel slyšel jsem jí už jako demo verzi, jejíž kvalita byla dosti bídná. Radost ze skladby se dlouho nedostavovala, až teď, mám štěstí. Hutný refrém, a Gahanovo tenký hlas - to je Fragile Tension. Nejvíc mě ale dostává úplný závěr songu, kde jsou doopravdy geniální bicí (škoda, že nedoprovází celou skladbu). Právě na tento song jsem slyšel nejpříznivější reakce (čemuž se, dlužno říct, velmi divím), a dokazuje to i fakt, že je použit v reklamě na O2.
Dostáváme se k dvěma, celkem si podobným skladbám. První z nich, Little Soul (?) je pomalejší, skladbička, ta druhá In Sympathy (V náklonosti) je zřejmě nejtanečnější věc na albu s velkým potenciálem. Chytlavá kytara, Goreho vokáli v silných refrémech... Prostě božárna.
A následuje Peace (Mír), depešárna jako řemen, skvělý song, s hutnou atmosférou, která by se dala krájet (pilou, až tak moc je hutná). Jen mě trochu mrzí refrém, který je až moc spirituální.

...There is radar in my heart...

Další song, nasmolený Gahanem nese název Come Back (Vrať se). Demo verze této skladby též unikla na net, ta byla ovšem povedenější, a dle mého názoru je finální verze dost chabá. Nejspíš za to může až moc uřvaná kytara, díky níž se skladba prostě nedá poslouchat v mp3jce. Studio verze je o 100 procent lepší.
Perfect je zase geniální píseň, s velice, velice, velice chytlavým refrémem. Někdo psal, že začíná stejně jako jedna Žbirkova kravská píseň, mno vůbec to nevadí. Hned za ní Miles Away/ The Truth Is, která se nese ve stejném duchu, jen je v zajímavějším, pochodovém rytmu.
Jediná Gorem zpívaná věc na albu se jmenuje Jezebel, a je to takový slabý odvar z dosavadních Goreových projektů. Refrém zůstává naprosto nevyužit, ale druhá polovina písně všechno zachraňuje.
A poslední, i když to říkám posté, nejlepší skladbou na albu je... Chvilka napětí... Corrupt!
Trochu připomíná Clean z Violatoru, ale kvalitou jde mnohem dál. Bzučivé zvuky, Gahanovo vzdechy a provokativní bicí - to vše dává vzniknout skvělé atmosférické písni.

...You’ll be calling out my name...

Je to taková, poslední tečka za albem, pokud nepočítáme skrytou instrumentální verzi Wrongu.



Jak jsem říkal, ohlasy jsou velice rozdílné, tuhle bych bral jako velmi pozitivní. Nové album má jistě co přinést, a hemzy o tom, že po odchodu Wildera stojí kapela za ehm ehm bych moc vážně nebral. Tito hemzofilové se svoji teorii snaží podnítit tím, že dema z dob Alana Wildera byla chudá a o ničem, a právě na tom je vidět, kolik práce Alan ve studiu udělal.
Posměšně kroutím hlavou - to jen jsou nynější dema na tak vysoké úrovni.
A že už depešáci nemají co říct? S tím se jděte zahrabat, v červnu vám toho řeknou hodně, a to na plný koule!