Background



Ve předu Depeche Mode, v zadu divná osoba ženského pohlaví s úsměvem namalovaným ve photoshopu. Předek je jednoznačně lepší, však hlavně kvůli němu jsem si nový Filter kupoval.
Najdete v něm ovšem i spoustu jiných věcí, krom nezáživného rozhovoru s Andrewem Fletcherem o tom, jak rádi mají depešáci Obamu...

Za zmínku určitě stojí skvělý článek o domácí výbavičce každého skladatele. Protože se celkem aktivně snažím něco splácat dohromady, rady kolem syntezátorů a zvukovek mi přišli celkem vhod. Vy se divíte, že mimozemšťani skládají hudbu? Ó, ano, vsak by jste jen nevěřícně pokyvovali hlavou, kdybych vám řekl, kolik světoznámích hitů jsme složili my! Ehm, to sem vlastně nepatří, radši vás nechám ve slizkém nevědomí! Profesionálním producentům sice moc nedůvěřuji, ale Escon Waldes si mě něčím získal.

A hned za tímto článkem je genialita sama: Někdo tam nahoře si konečně uvědomil, že hudební internetová scéna není jen o profesionálních hudebních serverech. Jsme tu i my, blogaři!!!
Ano, správně, v novém Filtru není nic jiné, než článek zaobírající se blogy. (Páni, chtěl jsem napsat "článek o blo...", ale zjistil jsem, že absolutně nevím, jak se ta píše!)
Čistě pro informaci, tento blog tam není z psychedelických důvodů uveden...

Rozhodně inspirativní je článek "Věštíme z koule", plný konspiračních teorií a predem jasných odhadů. I když Jacksonovi bych dal ještě malou naději, to serepetička na srdci se dá přece přeplastikovat!

Zbytek časopisu se skládá z průměrných blafů, jako je článek "Filter Hudební Ceny 08", retro článek o návratu Blur na hudební scénu, nebo Filter průvodce... I přesto zajímavé čtení, pokud se aspon trochu zajimate o hudbu.
Filter sliboval nový desing, netroufnu si ho hodnotit - zase takovy fanousek Filteru nejsem. Pochybné CD s českými "HITy" z roku 2008 jsem ani nestrčil do hifi věže, protože naše (vaše) hudba mě vůbec neláká. Co naplat, časák se koupit vyplatí.
Kdo by je neznal... I u nás, na Altře Centaury si pobrukujeme světoznámou melodii "We don´t need now edjucation"... Pink Floydi udělali albem The Wall díru do hlavy nejednomu hudebnímu nadšenci. Bez nadsázky můžu říct, že k té díře dopomohla i skladba Comfortably Numb, která byla v zadní části albumu. To na její kvalitě však neubralo - dodnes je považována za jednu z nejlepším Pink Floyďáckých písní.
Zatímco ostatní hity psal sám Roger Waters, s touto písní mu pomáhal i David Gilmour, velký lýdr kapeli. V kapele o něm bylo dost slyšet - při natáčení filmu The Wall se čím dál víc hádal s Watersem. Gilmour kladl důraz na hudbu, kdežto Waters na texty písní.
Na The Wall albu se podílel ještě na skladbě Run Like Hell. Obě skladby měl nahrané na demu a chystal je použít do svého sólového projektu, nestalo se tak, a my si je můžeme vychutnat mezi ostatními klenoty.
Mluvím teď trochu jako pamětník a omlouvám se za to, ale u tak skvělé skladby se nedá vtipkovat...
Comfortably Numb je uznávaná hlavně díky svým vydařeným kytarovým sólům - to druhé z nich je považované za nejlepší v historii Pink Floydu vůbec - a že jich bylo! Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název - Come On Big Bum.

Píseň vypráví o Pinkovi, který sedí sám v hotelové místnosti. Po té, co jeho manažer zjistí, že Pink není schopen odehrát koncert, píchne mu injekci, která ho opět postaví na nohy. Celá píseň je tak trochu vyprávění Watersovo zážitku, kdy ho manažer donutil, aby hrál představení, i když bral velmi silné léky proti hepatitídě.






Hello?
Is there anybody in there?
Just nod if you can hear me.
Is there anyone at home?
Come on, now,
I hear you're feeling down.
Well I can ease your pain
Get you on your feet again.
Relax.
I'll need some information first.
Just the basic facts.
Can you show me where it hurts?

There is no pain you are receding
A distant ship, smoke on the horizon.
You are only coming through in waves.
Your lips move but I can't hear what you're saying.
When I was a child I had a fever
My hands felt just like two balloons.
Now I've got that feeling once again
I can't explain you would not understand
This is not how I am.
I have become comfortably numb.

O.K.
Just a little pinprick.
There'll be no more aaaaaaaaah!
But you may feel a little sick.
Can you stand up?
I do believe it's working, good.
That'll keep you going through the show
Come on it's time to go.

There is no pain you are receding
A distant ship, smoke on the horizon.
You are only coming through in waves.
Your lips move but I can't hear what you're saying.
When I was a child
I caught a fleeting glimpse
Out of the corner of my eye.
I turned to look but it was gone
I cannot put my finger on it now
The child is grown,
The dream is gone.
I have become comfortably numb.

S trochou snahy sem se pokusil o smysluplný překlad:

Haló?
Je tu někdo?
Jen zakývej, jestli mě neslyšíš.
Je někdo v domě?
Tak pojď, teď,
Slyšel jsem, že jsi na dně.
Dobrá, můžu utišit tvé bolesti
Postavím tě na nohy.
Budeš odpočívat
Teď potřebuju jen pár informací
O nic nejde
Jen ukaž, kde tě to bolí

Nic to není, jsi v pořádku
A vzdálené lodi, kouř na obzoru.
Jenom narážíš do vln.
Tvé rty se hýbou, ale neslyším, co říkáš
Když jsem byl malý, měl jsem horečku
Moje ruce byli jako dva bolóny
Teď se ten pocit opakuje
Nemůžu to vysvětlit, nerozuměl bys
Tohle není tak, jak jsem
Stávám se pohodlně zamrazeným.

O.K.
Jen malý krůpěj potu
Už žádné Aaaaaaach!!!!!
Možná ti bude krapet zle
Můžeš vstát?
Věřím, že to pomůže
To ti pomůže, budeš v cajku
Tak pojď, je čas jít

Nic to není, jsi v pořádku
A vzdálené lodi, kouř na obzoru.
Jenom narážíš do vln.
Tvé rty se hýbou, ale neslyším, co říkáš
Když jsem byl malý
Zahlédl jsem cosi, letmým pohledem
Koutkem oka
Než jsem se otočil, bylo to prič
Ted si na to moc nevzpomínám
Dítě vyrostlo
A sen je pryč
Stávám se pohodlně zamrazeným.

Pár poznatků z Wikipedie:
Délka písničky je na každém albumu jinak dlouhá.
* 6:53 na
Echoes: The Best of Pink Floyd,
* 7:26 na Is There Anybody Out There? (The Wall Live 1980–81),
* 8:02 na The Wall - Live in Berlin,
* 8:10 na In the Flesh,
* 8:56 na Delicate Sound of Thunder,
* 7:59 na The Departed Soundtrack,
* 9:29 na P*U*L*S*E

Zvláštní, že někde se časové rozpětí liší až o dvě minuty.

Skladbu nahráli tito hudebníci:
Mimochodem, mě osobně píseň hrozitánsky připomíná song Breakfast in America, ze stejnojmeného alba Supertrampů...





Neee, nebojte se, nechápaví pozemšťané. Titulek mi takto vyplivl google translator, kdyz jsem sháněl podklady pro tento článek. I když mi, mimozemšťani máme obvykle velice chabý smysl pro humor, z tohoto jsem se válel po podlaze minimalne dve minuty. Samosebou se jedna o neprilis znamou skupinu Nine Inch Nails, která hudební scénu doprovází už... hoooooodně dlouho.
Mám jisté kontakty... Které... Ehm... Když mi zrovna nevnucují hašiš a pervitin, odkazují mě na skutečně zajímavé skupiny. Někdy je to propadák, jindy celkem zajimavá zkušenost.
A jak moje hnědozelená hlavička posuzuje Nine Inch Nails?



Poznatek č. 1 : Skutečně divný název ----> Oni ti hřebíci tam zase tak od věci nejsou - nejedno album má ponurou, hřebíkovskou atmosféru. Jistě si říkáte: Hřebíkovská atmosféra? Co je to za kravinu?
Uff, vysvětlit vám to je i na tak vzácnou mimozemskou bytost moc složité, radši si názorně poslechněte nekterou skladbu z alba Year Zero (geniální youtube vám bude jistě nápomocen).
Poznatek č. 2 : Tipická zaspávací hudba ----> zaznamenal jsem vysoký počet pomalých, kolíbavých melodií, a to hlavně ve skladbách s názvem Ghost. Nejspíš to byl záměr, písně atmosférou přímo pulzují a vy napjatě čekáte, co příjde dalšího... A obvykle se nedočkáte, do ticha dál promlouvá jen klavír...
Poznatek č. 3 : opak poznatku č. 2 ----> Za svého mládí se však Nine Inch Nails upínali spíše k hutným kytarovým riffům, kterými doprovázeli snad každou skladbu z alba Broken. Toto album bylo nabité dobrými nápady, jednuduchými melodiemi a zaznamenalo velký úspěch.



Je skutečně zajímavé pozorovat, jak se NIN mění, vyvíjí a teď už se nebojím říct: dospívá. Každá jejich deska má absolutně jinou atmosféru, a teď nemluvím jen o jiné verzi elektronického synťáku. Jediné, co všechny alba spojuje, je originalita - o tu skutečně není nouze. Už první album Pretty Hate Machine bylo dost zvláštní, ovšem, fanouškům se líbilo a kritikům (světe div se!) také. Druhé album, již zmíněné Broken (nehledejte žádnou spojitost s druhým albem depešáků) se neslo v sadistickém stylu - například videoverze Brokenu nemohla být nikdy kvůli své brutalitě vydána. V tomto období přichází i první ocenění - za píseň Wish, obdrželi Nine Inch Nails cenu Grammy.

Ovšem rozepisování jednotlivých alb je nuda, a kvůli tomu tady nejsem. V mém deníčku stojí, že bych měl objektivně, nepozemsky posoudit skupinu Nine Inch Nails... Ale copak se to dá, na nějakym ubohym blogu popisovat tak složitou, rozvětvenou kapelu? NIN je různorodost sama. Při poslouchání jakéhokoliv alba vás zaplavý slastný pocit, že jste objevili něco nového, nevídaného. Alespoň u mě to tak bylo - měl bych podotknout, že my mimouši se od lidí značně lišíme, tak nebuďte sklamaní. Co ovšem stojí za zmínku je, že NIN nabízí své poslední alba zdarma na oficiálních stránkách? Proč sem to neřekl dřív, ptáte se, a hned ťukáte adresu
oficiálních stránek?


Ok, tohle byl názorný příklad. Názorný příklad pocitu, který se dostaví po vyslechnutí některého z alb NIN. Prokousali jste se dlouhým, nudným textem, aby jste se nakonec dostali k vytoužené odměně - informaci, že alba jsou ke stažení zdarma. A není takhle ta informace podstatnější, když jste se k ní sami dostali? He? Chápete? Má pro vás teď větší váhu.
A tak je to i s NIN. Jen vás musím upozornit, že k vyposlechnutí tohohle alba je nezbytné si najít klidné místečko, nejlépe někdy mezi hřebíky, krumpáči, matičkami atd.






Alba:
1989: Prrety Hate Machine
1992: Broken
1994: The Downward Spiral
1999: The Fragile
2005: With Teeth
2007: Year Zero
2008: Ghost I, II, III, IV
2008: The Slip

Co doporučuje mimozemšťan?
Skutečně nádhrná je skladba z albumu Ghost - Every Day Is Exactly The Same - tipická ukázka uspávací skladby
Z jiného soudku je Just Like it Was Imaged - atmosférický dupák který se obměňuje o všechny možné melodie